Resident Evil Requiem - Recenze

Rád bych se vám všem rovnou ze startu přiznal k tomu, že nejsem kdovíjakým fanouškem hororů. Mé dohrané hry z tohoto žánru by se daly spočítat na prstech jedné ruky, jednou z nich je české Someday You'll Return a zbytek jsou už jen díly série Resident Evil, kterou i přes nepříliš velkou náklonnost k hororům zbožňuji. A protože se nikdo k recenzi nového pokračování této skvělé série z redakce neměl (alespoň to tak vypadalo), tak jsem si řekl, proč ne. Už mě znáte jako recenzenta strategií, tak mě můžete poznat také jako naprostého hororového budižkničemu. Snad už jsem se tedy dostatečně vykecal, předem omluvil pokud se vám něco nebude pozdávat a můžeme jít pomalu na to. Máme si totiž opravdu o čem povídat.

Hrát, potažmo recenzovat (o tom ví něco určitě hlavně Lukáš) novou velkou hru ze série Resident Evil, je vždycky trochu jako vracet se do rodného domu, o kterém víte, že je strašidelný, vrže v něm podlaha, sklep je zakázaná zóna a někde na půdě pravděpodobně žije něco, co by rozhodně nemělo existovat. A přesto tam jdete. Dobrovolně. S baterkou, pár náboji a nulovým pudem sebezáchovy. Resident Evil Requiem je přesně ten návrat, který série potřebovala — ne proto, že by byla ztracená, ale protože si po letech akce, remaků a experimentů znovu vzpomněla, čím vlastně kdysi děsila celé generace hráčů.

Capcom letos slaví 30 let od vydání prvního dílu a není divu, že nám naservírovali díl, který je mixem vlastně úplně všech dohromady. Že to zní divně ? Možná zní, možná to dokonce zní absolutně nereálně a říkáte si, že to přece nemůže fungovat. Opak je ale pravdou, funguje to znamenitě a spokojeni budou snad úplně všichni.

Když ticho děsí víc než cokoliv jiného

Hned na začátku je dobré říct, že Requiem není revoluce ve stylu „teď je všechno jinak“, ale spíš velmi sebevědomá evoluce, která ví, co chce. Je to hra, která ví, co fungovalo, co fanoušci milují, co je třeba opravit a hlavně co už nikdy znovu neopakovat (ano, mluvím na tebe, období příliš explozivní akce). Vývojáři totiž zcela očividně chtěli udělat díl, který nejen že ukáže novou etapu příběhu, zároveň nás ale vrátí na stárá známá místa, ukáže nebo zmíní staré dobré postavy, a také se bude hrát zatraceně dobře.

Vývojáři z Capcomu tady tedy vůbec nepůsobí jako vývojáři, kteří by nějak tápali, ale jako někdo, kdo si sedl, nalil kávu, otevřel seznam všech svých starých her a řekl si: „Tak jo, pojďme udělat Resident Evil, který bude strašidelný, krásný, chytrý a zároveň moderní.“ A hlavně, který potěší vlastně úplně všechny fanoušky Resident Evilu. Jak ty milující akci s hromadou mrtvých zombíků, tak i ty, kteří si rádi nechají vystřelit srdce až do krku a zvládají několik minut v kuse prakticky nedýchat. Když to vezmu kolem a kolem, nový díl je vlastně mixem všech těch starých dobrých dílů. Je v něm něco ze začátků série, je v něm spousta střílecí zábavy, kterou známe z hraní s Leonem, ale také je v ní něco z posledních dílu Resident Evil 7 a Village.

První hodiny nového dílu s neuvěřitelně vypovídajícím názvem Requiem (zde je tím ale spíše myšlena obří Leonova pistole) jsou téměř učebnicovou ukázkou atmosféry. Ne té laciné, založené na lekačkách, ale té pomalé, vtíravé, která se vám dostane až pod kůži. Ticho, vzdálené zvuky, nejistota, jestli to, co jste slyšeli, byla jen hra zvuku… nebo něco, co se právě pohybuje ve vedlejší místnosti. Requiem pracuje s napětím chirurgicky přesně. Často vás vyděsí ne to, co vidíte, ale spíš to, co nevidíte. A když už se něco objeví, bývá to horší, než jste čekali. K tomu všemu si přidejte neuvěřitelně vtíravý strach jedné z hlavních postav Grace a začnete opravdu cítit, že ten strach je neskutečně reálný.

Velkou zásluhu na skvělé atmosféře má hlavně prostředí. Lokace nejsou jen kulisy, ale opravdu plnohodnotné části hororu. Interiéry jsou detailní, špinavé, uvěřitelné a nepříjemně „obyvatelné“, jako by se tu opravdu něco stalo, ne jako by to někdo jen tak zbůhdarma postavil. Především příběhová část v sanatoriu je opravdu atmosféricky i detailně perfektní. Exteriéry zase dokážou být překvapivě tísnivé, i když by teoreticky měly působit otevřeně.

Vizuální design pracuje s kontrastem světla a tmy tak, že se neustále rozhodujete, jestli si posvítit a prozradit svou pozici nebo jít naslepo a doufat, že vás něco nesežere. A když už se rozhodnete si na některém místě rozsvítit, zjistíte, že zde jen problikává žárovka, což vám na odvaze vůbec nepřidá. Velmi zajímavě je zde také provedena lineárnost hry, řada cutscén nebo skriptů se totiž spustí až potom, co najdete třeba správný předmět, například zapalovač. Nemyslete si ale, že dokud nezvednete zapalovač ze země, jste v bezpečí, to teda rozhodně ne. Pořád po vás někdo jde a když už ne nepřítel (což není zase tak moc časté), tak strach, že vás něco pozoruje nebo že se něco stane, je mnohem nepříjemnější, než když vás pronásleduje zmutovaná ježibaba (neberte zase tak doslova, je to takový můj ingame název, abych se tolik nebál).

Každý krok může být poslední

Co ale Requiem posouvá na vyšší úroveň, je tempo. Hra chápe, že horor není sprint, ale maraton nervů. Střídá pomalé průzkumné pasáže s momenty paniky tak přirozeně, že si ani neuvědomíte, jak vás hra dostala do stresu. A když už přijde akce, nepůsobí jako úleva, ale jako další forma ohrožení. Často jsem sám sebe přistihl v situaci, kdy jsem si prostě přál, ať už tohle všechno skončí. Munice není bezedná, obzvláště při hraní za Grace jsem si připadal spíše jako Jack Sparrow na ostrově s jedním nábojem a jeho použití je spíše pro mě než na nějakého nepřítele. Samotní nepřátelé ve hře nejsou papíroví a každé vystřelení má váhu. Někdy se vám rozhodně vyplatí spíše utéct a situaci trošku přehodnotit. 

Někdy je lepší zavřít dveře a někdy je zase prostě lepší vypnout hru a jít si dát čaj nebo zahrát něco relaxačního, protože vaše nervy právě požádaly o přestávku. Často si totiž ve hře až příliš pozdě uvědomíte, že na krok, který jste právě udělali, nejste vůbec připraveni. A to spíše psychicky, co se výbavy týče, to nejste připraveni prakticky nikdy, což je ale paradoxně parádní. Jaká změna oproti hrám, kde s neomezeným počtem nábojů v silné zbroji nastoupíte proti hromadě nepřátel. Zde jste zranitelní a to sakra hodně.

Soubojový systém je také příjemně „těžký“. Ne ve smyslu obtížnosti, ale ve smyslu dopadu. Zbraně mají sílu, zpětný ráz, zvuk — a hlavně důsledky. Nepřátelé reagují realisticky, ale zároveň zůstávají děsiví. Nejde jen o střílení terčů jeden po druhém, ale o boj o přežití. Když se k vám něco blíží a vy víte, že máte poslední zásobník, rozhodování dostává úplně jinou váhu než v běžné akční hře. A hlavně vůbec nevíte, co se vám děje za zády, i když máte nastavený pohled ze třetí osoby, tak stejně za záda moc dobře nevidíte.

Kolikrát se mi i za Leona stalo, že mě prostě zombík sundal zpoza mých zad. Nepřátelé samotní jsou totiž kapitola sama pro sebe. Design je kreativní, znepokojivý a dostatečně variabilní, aby vás hra nepřestala překvapovat ani po mnoha hodinách. Nejvíc překvapivé je na nich to, že v sobě mají stále něco ze svého původního já. Máte tu zombie uklízečku, která stále drhne zrcadlo, řezníka, který neustále křičí “další” a také uječenou zpěvačku.

Některé typy protivníků vás zase nutí změnit taktiku, jiné vás donutí improvizovat, další vás prostě donutí zpanikařit. A to je dobře. Horor bez paniky totiž není horor, no ne ? Jeden z nejvíc cool zombíků, ač lehce mainstreamový, vás potká hned ze startu, kdy svírá v rukou motorovou pilu. Ale pozor, jakmile ho zabijete, další ze zombíků ji může zvednout a jít s ní znovu po vás. Třešničkou na dortu je pak to, že pokud pila spadne, samovolně se pohybuje, není tedy nic hezčího, než po nervy drásajících strašidelných chvílích sledovat, jak zombíky likviduje samovolně rotující pila.

Příběh, který vás nenechá v klidu

Příběh je podaný s překvapivou střídmostí. Hra vás nezahltí expozicí ani nekonečnými cutscénami. Informace přicházejí postupně, skrze prostředí, dokumenty, dialogy a náznaky. Výsledkem je vyprávění, které vás především respektuje jako hráče. Ne všechno je vysvětleno, ne všechno je nutně řečeno nahlas. A právě to vytváří pocit tajemství, který je pro sérii typický. Zároveň se nejedná o nějaký blockbusterový příběh, ale spíše o jakési osobní vyprávění dvou osob, které se navzájem propojí.

Dvě hlavní postavy, Grace Ashcroftová (dcera hlavní postavy ne moc oblíbeného dílu Resident Evil: Outbreak) a legendární Leon F. Kennedy, se naráz dostávají na kobylku nepříjemnému spiknutí, které vrcholí návratem do ještě legendárnějšího Racoon City, města, kde to všechno začalo. Zde se vám hra trošku více otevře a budete si moci město užít plnými doušky, i na tohle vývojáři mysleli. Jak už jste pochopili z předchozích odstavců, hra se vám bude mezi jednotlivými postavami přepínat, jednou budete hrát za Grace a užívat si napjaté hororové atmosféry, aby jste pak následně hráli zase chvíli za Leona, kde se už jedná o čistou akci se zbraní, sekerou a hromadou mrtvých. Tohle vše se děje zhruba do půlky hry, od druhé poloviny si vývojáři z nejasného důvodu řekli, že už budete hrát hlavně za Leona a střídání je zde už minimální. Je to škoda, protože hororové části hry bavily překvapivě i mě a hře neuvěřitelně slušely.

Musím ale uznat, že postavy působí uvěřitelněji než kdy dřív. Nejsou to superhrdinové, žádní doomslayeři ani nesmrtelní supermani, jsou to jen lidé, kteří se snaží přežít nebezpečné situace, které jsou dávno za hranicemi normálního světa. Jejich reakce dávají smysl, dialogy nepůsobí přehnaně dramaticky a emoce jsou spíš podprahové než teatrální. Leon občas prohodí nějakou super cool poznámku a celkově je laděn do takového badass stylu, ve skutečnosti je ale i on velmi zranitelný, což pochopíte hned od startu.

Grace je zase od začátku hry vystrašena do morku kostí, což slyšíte z jejich reakcí. Její dabérka Angela Sant'Albano zde opravdu zanechala kus sebe a namluvila svoji herní postavu dokonale. Sami si následně všimnete také vývoje postavy, která ke konci hry už nebude takovou ubrečenou slečinkou, ale ostřílenou agentkou, pro kterou už strach neznamená tolik, co dřív. Do role Leona se následně vrací Nick Apostolides a za Angelou rozhodně nezaostává, typicky bezemoční komentář je opět naprosto skvělý, plus sem tam nějaká ta béčková hláška a máte dokonalou postavu jak vyšitou.

Každý fanoušek si vybere

Nový díl je remixem hororovky a akce, tudíž je pro fanoušky potřeba dělat ústupky. Pokud někdo čeká pouze nonstop akční jízdu plnou explozí a heroických momentů, bude dozajista zklamaný. Tohle je totiž pomalý, atmosférický horor, který vás chce zneklidnit, ne ohromit, mixovaný napjatou akcí v závislosti na tom, za koho zrovna hrajete. Pro fanoušky série a obecně survival hororu je to ale parádní návrat domů v tom nejlepším slova smyslu. Navíc, ta odměna v podobě přepnutí do Leona a chvilkového zastřílení si, je po strastech, které jste prožili při ovládání Grace, opravdu opojná. Kdybych měl hledat slabiny, nezvládnu najít žádné zásadní. Sem tam drobné tempo zaváhá, občas se najde předvídatelnější moment a někdy by člověk zase ocenil trochu více interakce s prostředím. Nic z toho ale neoslabuje celek. Spíš jde o připomínku, že dokonalost neexistuje ani ve světě, kde existují biologické hrůzy a tajemné experimenty.

Po dohrání zůstává pocit, že jste prošli něčím intenzivním, promyšleným a poctivě vytvořeným. Nejen další položkou v kalendáři vydání, ale skutečnou událostí pro fanoušky hororu. Resident Evil Requiem není jen další díl zdánlivě nekonečné série. Je to důkaz, že i po tolika letech může značka stále překvapovat, děsit a bavit zároveň. Respektuje svoji historii, ale vývojáři se zároveň vůbec nebáli hru trošku okořenit, promixovat a přitom zároveň zůstat věrni předloze. Ukládání probíhá opět po staru přes psací stroj, pokud hrajete na těžší obtížnost, musíte si ukládací pásky vyrobit, zpět je také sdílející truhla, tvorba předmětů a také omezený inventář, který vás bude občas trošku štvát. Zároveň ale byly do hry přidány zajímavé mechaniky, jako libovolná změna kamery z prvního pohledu na třetí, nové typy zombíků a také optimalizovaný systém střelby.

Zvuk a obraz jako nástroje strachu

Pokud mám zmínit další z řady věcí, nad kterou se budete ve hře rozplývat, je to bezesporu grafická stránka. Ta je totiž dokonalá a řekl bych, že patři k jedné z nejlepších v moderních dějinách her. Ne nutně proto, že by hra přetékala technickými efekty na každém kroku, ale protože všechno slouží atmosféře. Textury, modely postav, animace, fyzika světla, nic nepůsobí samoúčelně. Obličeje postav konečně zvládají jemné emoce, což je u série, kde se lidé často ocitají v situaci „přežij, nebo zemři“, docela důležité. A ano, občas se stane, že se přistihnete, jak jen stojíte a koukáte na okolí, místo abyste hráli. Tohle je sice ve hře plné smrtících věcí možná trochu nebezpečný zvyk, nebudu vám lhát, ale i tak to každý z vás aspoň jednou udělá.

A co se grafické optimalizace týče, ta je v ruku v ruce s dokonalostí samotné grafiky, prostě skvost. Nevím jak hra funguje na slabších strojích, ale na mém počítači s workstationovou grafikou (neptejte se proč) hra jede na maximální nastavení okolo 90 FPS bez jakýchkoliv záškubů nebo glitchů. Technicky je hra také na velmi vysoké úrovni. Na bugy prakticky nenarazíte a jediné, co vás občas pozlobí, je zmatečné otáčení kamery v napjatých situacích, kdy před někým třeba utíkáte. 

Zvuková stopa, která je ve hře jako Resident Evil naprosto důležitá, se taktéž povedla na výbornou. Kroky, šramoty, vzdálené zvuky, dech, kapání vody, všechno je namixované tak, aby vás udržovalo v napětí a zároveň jste se báli už jen samotných zvuků, protože jsou až děsivě realistické. Hrát se sluchátky proto vyloženě doporučuji. Na nejlehčí obtížnost (tady se dostáváme k tomu, že jsem budižkničemu) mi hra zabrala okolo deseti hodin s tím, že jsem úplně nezkoumal každé zákoutí hry a šel rovnou za nosem.

Hra ale nabízí spoustu důvodů k opakovanému hraní,  ať už kvůli obtížnosti, skrytým detailům nebo prostě proto, že chcete znovu zažít ty momenty, kdy jste poprvé otevřeli dveře a okamžitě litovali. Ovládání je moderní, plynulé a intuitivní, aniž by ztratilo pocit zranitelnosti. Postava není neohrabaná, ale ani akrobatická. Pohyb je realistický a tím pádem někdy až realisticky nepohodlný, což opět přispívá k napětí a k pocitu, že by jste v danou chvíli mnohem radši proskočili oknem, než se plazili někde do schodů. Když se snažíte rychle otočit v úzké chodbě a slyšíte za sebou něco, co by rozhodně nemělo existovat, uvědomíte si, že dokonalá mobilita by vlastně zničila celou situaci.

Resident Evil je tímto novým dílem opět ve formě. Po skvělém sedmém díle a následné “osmičce” s názvem Village, se jedná o úplně nový, ale zároveň lehce povědomý příběh. Rozšiřuje prapůvodní děj o spoustu nových informací a zároveň v sobě zanechává kousek sebe, jak z dob minulých, tak i z dob aktuálnějších. A pokud tohle je směr, kterým se série vydá dál, máme se na co těšit. Jen si možná připravte náhradní nervy. Ty původní vám tahle hra pravděpodobně zničí.